Milena Jesenskà
Paola Malacarne
Valentina Bartolotta
6441 Milenajesenská è un asteroide della fascia principale, scoperto nel 1988 e dedicato a lei, Milena Jesenská: traduttrice, scrittrice, giornalista ceca, attiva nella Resistenza, deportata a Ravensbrück e proclamata Giusta fra le Nazioni nel 1994. Un riconoscimento, nello spazio toponomastico dell’universo, a una donna dalla personalità così complessa e variegata da sfuggire a una definizione univoca, ma conosciuta ai più soltanto per essere «l’amica di Kafka» in quanto destinataria delle sue lettere. Milena, che tradotto in lingue slave significa allo stesso tempo amante e amata, sembra realizzare il significato del suo nome nella generosità estrema che la caratterizza, donandosi nello stesso modo alle persone amate così come agli ideali che orientano la sua vita. Anticonformista, ribelle, difensora della giustizia, politicamente e culturalmente impegnata nelle vicende dolorose del suo tempo, sin da piccola apprese, nel comportamento di sfida del padre caratterizzato dal suo «stare dritto e porgere aiuto», quel comportamento eroico ed altruista che ne illuminò tutta la vita. Nacque a Praga il 10 agosto 1896; suo padre, Jan Jesenský, fu un noto chirurgo dentista e professore presso l’Università Carolina; la madre, Milena Hejzlarová, che Milena accudirà durante la lunga malattia, diventando la sua infermiera quasi a tempo pieno, morì quando lei aveva appena 16 anni. Frequentò il "Minerva" a Praga, uno dei primi licei femminili in Europa, fondato nel 1890 da una donna determinata e colta, la scrittrice Eliška Krásnohorská. In quel periodo scoprì il valore terapeutico della scrittura iniziando a pubblicare qualche articolo sul giornale scolastico; tra questi, ricordiamo Le nostre aspirazioni dove descrisse la struttura della sua scuola ideale, il liceo femminile che sognava di aprire quando fosse stata adulta. Fu però la corrispondenza con la sua insegnante prediletta, Albína Honzáková, una delle prime donne ceche laureate in filosofia, a renderle più lievi e significativi gli anni della scuola. In quel periodo fece parte di un gruppo di ragazze intellettualmente vivaci che si facevano notare per il comportamento libero e provocatoriamente anticonformista, varcando i confini geografici che tradizionalmente separavano nella città la popolazione ceca da quella tedesca e sognando un mondo in cui le donne potessero ricoprire un ruolo sociale oltre che familiare. Milena era quella che dettava le regole e sul suo conto circolavano leggende: si diceva che sperperasse denaro come una pazza oppure che avesse attraversato a nuoto la Moldava con gli abiti addosso per non perdere un appuntamento o ancora che fosse stata arrestata alle cinque del mattino per aver raccolto fiori per un ragazzo in un parco pubblico. Dopo il liceo il padre volle che la figlia studiasse medicina per continuare la tradizione di famiglia costringendola perfino ad assistere alle operazioni per ricostruire i volti distrutti dei feriti della Prima guerra mondiale. Ma Milena non diventò mai medica: dopo due semestri abbandonò gli studi. La sua grande passione era il mondo della letteratura e, proprio frequentando i circoli letterari di Praga, conobbe Ernst Pollak, intellettuale e critico ebreo che sposò nel 1918 contro il volere del padre (nazionalista e antisemita), il quale, sperando di impedirle di compiere questo passo, arrivò a farla rinchiudere per nove mesi nella clinica psichiatrica di Veleslavín.
Con il marito si trasferirono a Vienna, ma poiché gli introiti di Pollak non erano sufficienti per vivere dignitosamente, Milena decise di contribuire, all'inizio svolgendo i lavori più umili, poi cominciando a scrivere i primi articoli, intraprendendo così la tanto desiderata carriera giornalistica, infine facendo traduzioni dal tedesco al ceco (tradusse, fra gli altri, testi di Rosa Luxemburg, Hermann Broch, Franz Werfel, Stevenson, Guillaume Apollinaire, Paul Claudel). Per questo motivo contattò lo scrittore, allora semisconosciuto, Franz Kafka proponendogli la traduzione del racconto Il fuochista. Lui accettò: iniziò così un rapporto epistolare che, nel mutare dei sentimenti, assunse ben presto toni intimi e appassionati, toccando tutti i meandri dell’esistenza e trasformandosi in letteratura. A lei, lo scrittore dedicò il libro: Lettere a Milena e a lei, come segno di stima e totale fiducia, lasciò i propri diari. Ma il rapporto con Kafka, iniziato nell’aprile del 1920 mentre lo scrittore, affetto da tubercolosi polmonare, si trova a Merano per un periodo di cura e di riposo, si concluse presto perché, come lei stessa dirà: «Io avevo i piedi ancorati saldissimamente in questa terra, non ero in grado di abbandonare mio marito e forse ero troppo donna per trovare la forza di assoggettarmi a una vita che sarebbe stata, sapevo bene, la più rigorosa ascesi fino alla morte. Dentro di me c’è però un invincibile desiderio, un desiderio folle di una vita tutta diversa da quella che faccio e che forse non farò mai, di una vita con un figlio, di una vita che sia molto vicina alla terra.» A Vienna, Milena cominciò anche a scrivere per alcune delle più note riviste di Praga: "Tribuna", "Národní listy","Pestrý týden" e "Lidové noviny". Nei suoi articoli rivelò ottime capacità di analisi sociologica, non fermandosi alla superficie degli eventi e delle situazioni né lasciandosi condizionare da stereotipi o semplificazioni ma, da reporter professionista, verificando sul campo le notizie, cogliendone il senso dal dialogo diretto con le persone, tenendosi lontana sia dalle ideologie che dalla retorica. Nel 1925 Jesenská divorziò da Pollak; pur essendo una donna libera mal si adattava alla promiscuità sessuale proclamata dal marito. Ritornò a Praga, dove conobbe e sposò l'architetto ceco Jaromír Krejcar e nel 1928 nacque la figlia Jana. Ma durante la gravidanza sviluppò una grave e dolorosissima forma di artrite che la renderà claudicante e, per un lungo periodo, dipendente dalla morfina. Milena sperimenterà in questa fase tutte le contraddizioni dell’essere madre e donna che già aveva espresso nel desiderio profondo di maternità e, contemporaneamente, nella paura di perdere la propria libertà. Temeva per le ripercussioni che avrebbero potuto riverberarsi sul suo lavoro e sulla sua vita privata; timori che non risulteranno infondati. Durante la malattia continuò tenacemente a scrivere i suoi articoli, ma da parte della redazione ricevette segni di insofferenza, minacce di licenziamento, rifiuti netti alle sue domande di anticipo sullo stipendio e disconoscimenti. Negli anni Trenta si avvicinò al comunismo come molti/e altri/e intellettuali cechi/e di quel periodo, affascinata dalle vicende dell’Unione Sovietica e dai princìpi del comunismo che le apparivano molto vicini ai suoi sentimenti di attenzione e cura verso le persone più deboli, ma la sua appassionata partecipazione si trasformò in critica radicale e successivo abbandono per questa ideologia quando prese coscienza degli eccessi dello Stalinismo, le cui somiglianze con il nazismo erano, per lei, evidenti.
Così scriveva: «Ci interesserebbe sapere che cosa è accaduto ai tanti comunisti cechi e ai semplici lavoratori che anni fa sono andati nella Russia sovietica». Milena quindi si attivò per offrire aiuto ai/lle compagni/e latitanti o a quelli/e arrestati/e e condannati/e al carcere che, una volta in libertà, si trovavano ad affrontare gravi problemi economici e abitativi, ospitandoli/e spesso in casa propria. Nel frattempo, anche il suo secondo matrimonio finì. In questa attività di soccorso a compagni e compagne conobbe Evžen Klinger, giovane slovacco, ammalato e ricercato, che Milena accolse nella sua abitazione e con il quale iniziò una profondissima relazione. Sarà con Evžen, il quale resterà a vivere con lei prendendosi cura anche della figlia, che vedrà realizzato il suo ideale di amore coniugale espresso nell’articolo Il diavolo in casa: per lei il vero amore risiede nell’affermazione «Non ti do via» … nonostante tutti gli errori e le manchevolezze reciproche, così come dice una mamma ai suoi bambini. Intanto in Cecoslovacchia si riversavano centinaia di profughi dalla Germania in cerca di salvezza: erano ebrei e comunisti, adulti/e, vecchi e bambini/e. Milena non poteva restare indifferente di fronte a questo grido d’aiuto collettivo e il 27 ottobre pubblicò un lungo articolo - Uomini sull’orlo dell’abisso- sulla condizione degli emigrati tedeschi. Quando nel marzo 1939 le truppe hitleriane invasero il suo Paese, ella capì che avrebbe dovuto concentrare tutti i suoi sforzi nell'aiuto alla popolazione ebraica. Mentre scriveva sulla prestigiosa rivista "Přítomnost" dell'ascesa del Partito nazista in Germania, dell’indottrinamento nazista nelle scuole, dell’antisemitismo, dell'annessione dell'Austria e sulle conseguenze che tutto ciò avrebbe avuto per la Cecoslovacchia, entrò nella Resistenza. Aiutò persone ebree e rifugiati politici a fuggire, dando vita, insieme al giovane Joachim von Zedtwitz, a una rete di salvataggio. Nel novembre 1939, mentre diffondeva materiale sovversivo, fu arrestata dalla Gestapo e incarcerata, prima a Pankrác poi a Dresda. Nell'ottobre 1940 fu deportata nel campo di concentramento di Ravensbrück. I quattro anni di prigionia sono stati raccontati con viva partecipazione da un’altra grande donna, che nel campo diventa sua confidente e amante: Margarete Buber-Neumann, comunista tedesca precedentemente internata nel Gulag di Karakanda in Kazakistan e poi consegnata alla Gestapo, che le sopravviverà e ne scriverà la biografia: Milena. L’amica di Kafka. Qui fornì sostegno morale e psicologico alle altre prigioniere. Sul braccio portava il numero 4714, ma molte la chiamavano 4711 come la famosa acqua di colonia e, sempre per lo stesso motivo, invece che Krejcarová, venne soprannominata Carevna, in russo sovrana. Ella si poteva distinguere tra le altre prigioniere, anche se indossava la stessa uniforme, per il suo modo di muoversi, per il suo modo di parlare e per ogni suo gesto, che sembrava gridare: io sono una persona libera. Morì nello stesso campo il 17 maggio 1944. Cinquant’anni dopo lo Yad Vashem ne riconoscerà i meriti. «[...] verrà davvero il giorno in cui potremo vivere fianco a fianco – tedeschi, cechi, francesi, russi, inglesi – senza farci del male, senza doverci odiare, senza farci torto a vicenda? Verrà davvero il giorno in cui fra gli Stati ci sarà comprensione come fra gli individui? Cadranno un giorno le frontiere fra i Paesi, così come cadono quelle fra gli uomini quando essi si avvicinano? Come sarebbe bello vedere quel giorno!» "Přítomnost" - Praga, la mattina del 15 marzo 1939.
Traduzione francese
Valentina Simi
6441 Milenajesenska est un astéroïde de la ceinture principale, découvert en 1988 et dédié à Milena Jesenská : traductrice, écrivaine, journaliste tchèque, active dans la Résistance, déportée à Ravensbrück et proclamée Juste parmi les Nations en 1994. Une reconnaissance, dans l’espace toponymique de l’univers, à une femme à la personnalité si complexe et variée qu’elle échappe à une définition univoque, mais connue de la plupart uniquement pour être " l’amie de Kafka " comme destinataire de ses lettres. Milena, qui traduit en langues slaves signifie à la fois amante et bien-aimée, semble réaliser le sens de son nom dans l’extrême générosité qui la caractérise, se donnant de la même manière aux êtres chers ainsi qu’aux idéaux qui guident sa vie. Anticonformiste, rebelle, défenseure de la justice, engagée politiquement et culturellement dans les événements douloureux de son temps, elle apprit dès son plus jeune âge, grâce au comportement provocateur de son père caractérisé par son "se tenir droit et apporter son aide", ce comportement héroïque et altruiste qui a illuminé toute sa vie. Né à Prague le 10 août 1896, son père, Jan Jesensky, était un chirurgien-dentiste renommé et professeur à l’université Charles de Prague ; sa mère, Milena Hejzlarová, que Milena soigna pendant sa longue maladie, devenant son infirmière presque à temps plein, décéda alors qu’elle n’avait que 16 ans. Elle fréquenta le lycée "Minerva" à Prague, l’un des premiers lycées pour filles d’Europe, fondé en 1890 par une femme déterminée et cultivée, l’écrivaine Eliska Krásnohorská. Durant cette période, elle découvrit la valeur thérapeutique de l’écriture à l’occasion de la publication de quelques articles dans le journal de l’école ; parmi ceux-ci, on se souvient de Nos aspirations où elle décrivait la structure de son école idéale : le lycée pour filles qu’elle rêvait d’ouvrir lorsqu’elle serait adulte. Mais ce fut la correspondance avec son enseignante préférée, Albína Honzáková, l’une des premières femmes tchèques diplômée en philosophie, qui rendit ses années scolaires plus douces et plus riches. À cette époque, elle faisait partie d’un groupe de filles intellectuellement vives qui se distinguaient par leur comportement libre et provocateur, anticonformiste, ignorant les frontières géographiques qui séparaient traditionnellement la population tchèque de la population allemande de la ville et rêvant d’un monde dans lequel les femmes pourraient couvrir un rôle social autre que familial. Milena était celle qui dictait les règles, et des nombreuses légendes commencèrent à circuler à son sujet : on disait qu’elle gaspillait de l’argent comme une folle, ou qu’elle avait traversé à la nage la Vltava tout habillée pour ne pas manquer un rendez-vous, ou qu’elle s’était fait arrêter à cinq heures du matin pour avoir cueilli des fleurs pour un garçon dans un jardin public. Après le lycée, le père voulait que sa fille fît médecine pour perpétuer la tradition familiale, la forçant même à assister à des opérations de reconstruction des visages détruits des blessés de la Première Guerre mondiale. Mais Milena n’est jamais devenue médecin : après deux semestres, elle abandonna ses études. Sa grande passion était le monde de la littérature et, fréquentant les cercles littéraires de Prague, elle rencontra Ernst Pollak, intellectuel et critique juif qu’elle épousa en 1918 contre la volonté de son père (nationaliste et antisémite) qui, espérant empêcher cette démarche, réussit à la faire enfermer pendant neuf mois dans la clinique psychiatrique de Veleslavín.
Avec son mari, ils déménagèrent à Vienne, mais, comme les revenus de Pollak n’étaient pas suffisants pour vivre dignement, Milena décida de participer financièrement, d’abord en faisant des travaux plus modestes, puis en commençant à écrire ses premiers articles, se lançant ainsi dans la carrière journalistique tant souhaitée, enfin en faisant des traductions de l’allemand au tchèque (elle a traduit, entre autres, des textes de Rosa Luxemburg, Hermann Broch, Franz Werfel, Stevenson, Guillaume Apollinaire, Paul Claudel). Pour cette raison, elle contacta l’écrivain, alors peu connu, Franz Kafka, lui proposant la traduction du récit " Le soutier ". Il accepta : commença alors une relation épistolaire qui en évoluant, prit bientôt des tons intimes et passionnés, touchant tous les méandres de l’existence et se transformant en littérature. L’écrivain lui dédia le livre Lettres à Milena et en signe d’estime et de confiance totale, lui laissa son journal. Mais la relation avec Kafka, qui débuta en avril 1920 alors que l’écrivain, atteint de tuberculose pulmonaire, était à Mérano pour une période de traitement et de repos, a vite pris fin car, comme elle le dira elle-même : « j’avais les pieds ancrés fermement dans cette terre, je n’étais pas capable d’abandonner mon mari et peut-être étais-je trop femme pour trouver la force de me soumettre à une vie qui serait, je le savais bien, la plus rigoureuse jusqu’à la fin de mes jours. Mais en moi il y a un désir irrépressible, un désir fou d’une vie complètement différente de celle que j’ai et que je n’aurai peut-être jamais, une vie avec un enfant, une vie très proche de la terre. » À Vienne, Milena a également commencé à écrire pour certains des magazines les plus célèbres de Prague : "Tribuna", "Národní listy","Pestry tyden " et "Lidové noviny ". Dans ses articles, elle révèle d’excellentes compétences en analyse sociologique, ne s’arrêtant pas à la surface des événements et des situations, ni se laissant conditionner par des stéréotypes ou des simplifications mais, en tant que reporter professionnelle, vérifiant les informations sur le terrain, saisissant leur sens par un dialogue direct avec les gens, s’éloignant à la fois des idéologies et de la rhétorique. En 1925, Jesenská divorça de Pollak ; bien qu’elle fût une femme libre, elle ne s’adaptait pas à la promiscuité sexuelle imposée par son mari. Elle retourna à Prague, où elle rencontra et épousa l’architecte tchèque Jaromír Krejcar et en 1928, naquit sa fille Jana. Mais au cours de sa grossesse, elle développa une forme d’arthrite sévère et douloureuse qui la rendit claudicante et, pendant longtemps, dépendante de la morphine. Milena expérimentera pendant cette période toutes les contradictions entre être mère et femme qu’elle avait déjà exprimées dans le profond désir de maternité et, en même temps, dans la peur de perdre sa liberté. Elle craignait les répercussions qui pourraient se produire sur son travail et sa vie privée ; des craintes qui ne seront pas infondées. Pendant sa maladie, elle continua à écrire ses articles avec persistance, mais reçut de la part de la rédaction des signes d’intolérance, des menaces de licenciement, des refus catégoriques à ses demandes d’avance sur salaire, et des désaveux. Dans les années trente, elle se rapprocha du communisme comme beaucoup d’autres intellectuels tchèques de cette période, fascinée par les événements de l’Union soviétique et par les principes du communisme qui lui semblaient très proches de ses sentiments d’attention et de sollicitude envers les plus faibles, mais sa participation passionnée se transforma en critique radicale et en abandon de cette idéologie quand elle prit conscience des excès du stalinisme, dont les similitudes avec le nazisme étaient pour elle évidentes.
Alors elle écrivit : « Nous voudrions savoir ce qui est arrivé aux nombreux communistes tchèques et simples ouvriers qui sont allés en Russie soviétique il y a des années ». Milena s’activa pour offrir de l’aide à ses compagnons fugitifs ou à ceux arrêtés et condamnés à la prison qui, une fois libérés, s’étaient retrouvés confrontés à de graves problèmes économiques et de logement, les accueillant souvent chez elle. Pendant ce temps, son deuxième mariage avait également pris fin. Pendant cette période de secours à ses compagnons, elle rencontra Evzen Klinger, un jeune slovaque, malade et recherché, que Milena accueillit chez elle et avec qui elle entama une relation très profonde. Elle restera avec Evzen, qui vivra avec elle s’occupant également de sa fille, et avec lequel elle verra concrétiser son idéal d’amour conjugal, comme elle exprime dans l’article : "Le diable dans la maison " : pour elle le véritable amour réside dans l’affirmation "je ne t’abandonne pas"… Malgré toutes les erreurs et les échecs réciproques, comme le dit une mère à ses enfants. Pendant ce temps, des centaines de réfugiés allemands affluaient en Tchécoslovaquie à la recherche de sécurité : c’étaient des Juifs et des communistes, adultes, personnes âgées et enfants. Milena ne pouvait pas rester indifférente face à cet appel à l’aide collectif et le 27 octobre elle publia un long article, « Les hommes au bord du gouffre » sur la condition des émigrants allemands. Lorsque les troupes d’Hitler envahirent son pays en mars 1939, elle se rendit compte qu’elle devait concentrer tous ses efforts sur l’aide à la population juive. En écrivant dans le prestigieux magazine "Přítomnost" sur la montée du parti nazi en Allemagne, l’endoctrinement nazi dans les écoles, l’antisémitisme, l’annexion de l’Autriche et les conséquences que cela aurait eu pour la Tchécoslovaquie, elle entra dans la Résistance. Elle aida les juifs et les réfugiés politiques à s’échapper, créant, avec le jeune Joachim von Zedtwitz, un réseau de sauvetage. En novembre 1939, alors qu’elle répandait des éléments subversifs, elle fut arrêtée par la Gestapo et incarcérée, d’abord à Pankrác puis à Dresde. En octobre 1940, elle fut déportée au camp de concentration de Ravensbrück. Les quatre années d’emprisonnement ont été racontées avec une forte participation d’une autre grande femme, qui dans le camp devint sa confidente et son amante : Margarete Buber-Neumann, une communiste allemande précédemment internée dans le Karakanda Goulag au Kazakhstan, puis remise à la Gestapo, qui lui survivra et écrira sa biographie : Milena. L’amie de Kafka. Elle y fournit un soutien moral et psychologique aux autres détenues. Sur son bras, elle portait le numéro 4714, mais beaucoup l’appelaient 4711 comme la célèbre eau de Cologne et toujours pour la même raison, au lieu de Krejcarová, elle était surnommée Carevna, souveraine en russe. Elle se distinguait des autres prisonnières, même si elle portait le même uniforme, par sa façon de bouger, par sa façon de parler et par chacun de ses gestes qui semblaient crier : je suis une personne libre. Elle mourut dans le même camp le 17 mai 1944. Cinquante ans plus tard, le Yad Vashem en reconnaîtra les mérites. « Viendra-t-il vraiment ce jour où nous pourrons vivre côte à côte, Allemands, Tchèques, Français, Russes, Anglais - sans nous faire de mal, sans être obligés de nous haïr, sans nous faire de tort les uns aux autres ? Un jour les États se comprendront-ils comme se comprennent les individus ? Verra-t-on un jour tomber les frontières entre pays, comme elles tombent lorsque se rencontrent les gens ? Comme il serait beau de voir ce jour ! » (15 mars 1939, "Prítomnost" – Prague, le jour de l’invasion allemande en Tchécoslovaquie)
Traduzione inglese
Giovanna Ceccarelli
6441 Milenajesenská is an asteroid of the main belt, discovered in 1988 and dedicated to her, Milena Jesenská: Czech translator, writer, journalist, active in the Resistance, deported to Ravensbrück and proclaimed Just among the Nations in 1994. A recognition, in the toponymic space of the universe, to a woman with a complex and varied personality that escapes a univocal definition but known to most only for being "Kafka's friend" as the recipient of her letters. Milena, which translated into slavic languages means at the same time lover and loved, seems to realize the meaning of her name in the extreme generosity that characterizes her, giving herself in the same way to loved ones as well as to the ideals that guide her life. Nonconformist, rebel, defender of justice, politically and culturally engaged in the painful events of his time, since she was a child, in the defiant behavior of the father characterized by his "standing up straight and offering help", that heroic and altruistic behavior that illuminated all of it the life. She was born in Prague on August 10, 1896; her father, Jan Jesensky, was a well-known dentist and professor at the Carolina University; her mother, Milena Hejzlarová, whom Milena will look after during the long illness, becoming her almost full-time nurse, died when she was just 16 years old. She attended the "Minerva" in Prague, one of the first women's high schools in Europe, founded in 1890 by a determined and cultured woman, the writer Eliška Krásnohorská. In that period she discovered the therapeutic value of writing by starting to publish some articles in the school newspaper; among these, we remember Our aspirations where she described the structure of her ideal school, the women's high school he dreamed of opening when she was an adult. However, correspondence with her favorite teacher, Albína Honzáková, one of the first Czech women with a degree in philosophy, made her school years lighter and more meaningful. At that time she belong to a group of intellectually lively girls who stood out for their free and provocatively unconventional behavior, crossing the geographical boundaries that traditionally separated the Czech and German population in the city and dreaming of a world in which women could cover a social role besides than family ‘one. Milena was the one who dictated the rules and circulated that she squandered money like a madwoman or that she had swam through the Vltava with her clothes on so as not to miss an appointment or that she had been arrested at five in the morning for picking flowers for a boy in a public park. After high school the father wanted her to study medicine so to continue the familys tradition ever obliging her to assist operations to rebuild the destroyed faces of the wounded of the First World War. She never became medical: after two semesters she dropped out of school. Her great passion was the literature world and, just attending the literary circles of Prague, she met Ernst Pollak, a Jewish intellectual and critic who she married in 1918 against the father’s will (nationalist and anti-Semitic), who, hoping to prevent her from fulfilling this step, he got her locked up for nine months in the psychiatric clinic in Veleslavin.
With her husband they moved to Vienna, but since Pollak's income was not enough to live with dignity, Milena decided to contribute, at the beginning doing the most humble jobs, then starting to write the first articles, thus embarking on the much desired journalistic career , finally making translations from German to Czech (she translated, among others, texts by Rosa Luxemburg, Hermann Broch, Franz Werfel, Stevenson, Guillaume Apollinaire, Paul Claudel). For this reason, she contacted the unknown writer Franz Kafka and offered him the translation of the story The stoker. He accepted: so, it started an epistolary relationship which, in changing feelings, soon took on intimate and passionate tones, touching all the maze of existence and transforming itself into literature. The writer dedicated the book: Letters to Milena and for her, as a sign of esteem and total trust, he left her his own’s diaries. But the relationship with Kafka, which began in April 1920 while the writer, suffering from pulmonary tuberculosis, is in Merano for a period of treatment and rest, ended early because, as herself will say: «I had my feet very firmly anchored in this land, I was unable to abandon my husband and perhaps I was too much woman to find the strength to submit to a life that would have been, I knew well, the most rigorous ascetic until death. However inside of me, there is an invincible desire, a crazy desire for completely different life from the one I do and that perhaps I will never do, a life with a son, a life to be is very close to the earth. " In Vienna, Milena also began writing for some of Prague's best-known magazines: "Tribuna", "Národní listy", "Pestrý týden" and "Lidové noviny". In her articles she revealed excellent sociological analysis skills, not stopping on the surface of events and situations nor letting her self be conditioned by stereotypes or simplifications but, as a professional reporter, checking the news on the field, grasping its meaning from direct dialogue with people, keeping away both from ideologies and rhetoric. In 1925 Jesenská divorced Pollak; despite being a free woman, she did not adapt to the sexual promiscuity proclaimed by her husband. She returned to Prague, where she met and married the Czech architect Jaromír Krejcar and in 1928 her daughter Jana was born. But during pregnancy she developed a severe and painful form of arthritis that will make her claudicating and, for a long period, dependent on morphine. At this stage Milena will experience all the contradictions of being a mother and woman who she had already expressed in her deep desire for motherhood and, at the same time, in the fear of losing her freedom. She feared for the repercussions that could have reverberated on her work and her private life; fears that will not be unfounded. During her illness she continued tenaciously to write her articles, but from the editorial office she received signs of impatience, threats of dismissal, net refusals to her applications for advance on the salary and disclaimers. On the thirties she approached communism like many other Czech intellectuals of that period, fascinated by the events of the Soviet Union and the principles of communism that seemed very close to her feelings of attention and care for the weakest people, but her passionate participation turned into radical criticism and subsequent abandonment for this ideology when she became aware of the excesses of Stalinism, whose similarities with Nazism were evident , for her, evident.
So she wrote: "We would like to know what happened to the many Czech Communists and the simple workers who went to Soviet Russia years ago." Milena then went out of her way to offer help to her fugitives or those arrested and sentenced to prison who, once released, were faced with serious economic and housing problems, often hosting them in their own homes. Meanwhile, even her second marriage ended. In this activity of rescuing her companions she met Evžen Klinger, a young Slovak, sick and wanted, Milena she welcomed him in home, and she began a very deep relationship. It will be with Evžen, who will stay with her taking care of her daughter too who will see her ideal of conjugal love expressed in the article The devil in the house fulfilled: for her true love lies in the affirmation «I don't give you away» … Despite all the mistakes and mutual failings, as a mother says to her children. Meanwhile hundreds of refugees from Germany poured into Czechoslovakia in search of salvation: they were Jews and Communists, adults, old people and children. Milena could not remain indifferent to this collective cry for help and on October 27 she published a long article - Men on the brink of the abyss - on the condition of German emigrants. When Hitler's troops invaded her country in March 1939, she understood that she should concentrate all her efforts on helping the Jewish population. While writing in the prestigious magazine "Přitomnost" about the rise of the Nazi’s Party in Germany, the Nazi indoctrination in schools, anti-Semitism, the annexation of Austria and the consequences that all this would have had for Czechoslovakia, she entered the Resistance. He helped Jewish people and political refugees to escape, creating, together with the young Joachim von Zedtwitz, a rescue net. In November 1939, while spreading subversive material, she was arrested by the Gestapo and imprisoned, first in Pankrác then in Dresden. In October 1940 she was deported to the Ravensbrück concentration camp. The four years of imprisonment were told with lively participation by another great woman, who becomes her confidant and lover in the field: Margarete Buber-Neumann, German communist previously interned in the Karakanda Gulag in Kazakhstan and then handed over to the Gestapo, who will survive and write the biography: Milena. Kafka's friend. Here she provided moral and psychological support to the other prisoners. On her arm she carried the number 4714, but many called it 4711 as the famous cologne and, for the same reason, instead, of Krejcarovà, she was nicknamed Carevna, in Russian sovereign. She could be distinguished among the other prisoners, even if she wore the same uniform, for her way of moving, for her way of speaking and for her own’s gesture, which seemed to shout: I am a free person. She died in the same camp on May 7, 1944. Fifty years later, Yad Vashem will recognize her merits. «[...] will be the day that we shall live side by side - Germans, Czechs, French, Russians, English - without hurting ourselves, without having to hate us, without doing us wrong? Will be the day of understanding between States as between individuals? The borders between countries will fall as between men when when getting closer? How nice it would be to see that day! " "Přitomnost" - Prague, on the morning of March 15, 1939.
Traduzione ceca
Yana Nekula
6441 Milenajesenska je asteroid hlavního pásu objevený v roce 1988 a věnovaný Mileně Jesenské: české překladatelce, spisovatelce, novinářce aktivní v Odboji, deportované do Ravensbrücku a vyhlášené za Spravedlivou mezi národy v roce 1994. Ocenění v toponymickém prostoru vesmíru pro ženu s tak složitou a různorodou osobností, že uniká jednoznačné definici, ale mnohým známou pouze jako „přítelkyně Kafky“, příjemce jeho dopisů. Zdá se, že Milena si uvědomuje význam svého jména a uplatňuje jej v extrémní štědrosti, která ji charakterizuje, oddávaje se stejným způsobem svým drahým i ideálům, které řídí její život. Nekonformní, vzpurná obhájkyně spravedlnosti, politicky i kulturně oddaná bolestným událostem své doby, od útlého věku se naučila vzdornému chování svého otce charakterizovaného jeho heslem „nepodlehnout a pomáhat“, hrdinské a altruistické chování, které vede celý její život. Narodila se v Praze 10. srpna 1896 v rodině pražského univerzitního profesora a stomatologa Jana Jesenského a jeho ženy Mileny, rozené Hejzlarové, o kterou se Milena bude starat během její dlouhé nemoci jako ošetřovatelka na téměř plný úvazek a která umírá, když je Mileně pouhých 16 let. Navštěvovala „Minervu“, jedno z prvních dívčích gymnázií v Evropě, založené v roce 1890 odhodlanou a kultivovanou ženou, spisovatelkou Eliškou Krásnohorskou. V tomto období objevila terapeutické účinky psaní, začala publikovat některé články ve školních novinách; mezi nimi například Naše aspirace, kde popsala strukturu své ideální školy, dívčího gymnázia, o jehož založení jednou snila. Byla to však korespondence s její oblíbenou učitelkou, Albínou Honzákovou, jednou z prvních českých žen s doktorátem filozofie, co jí ulehčilo roky studií a dalo jim hlubší význam. V té době byla součástí skupiny intelektuálně aktivních dívek, které vynikaly svým svobodným a provokativně nekonformním chováním, překračovaly hranice, které tradičně oddělovaly v Praze českou populaci od německé a sní o světě, v němž by ženy mohly zastávat sociální role i starat se o rodinu. Milena byla tím, kdo diktoval pravidla i legendy, které se kolem ní šířily: říkalo se, že rozhazovala peníze jako blázen či přeplavala Vltavu oblečená, aby nezmeškala schůzku, nebo že byla ráno v pět hodin zatčena, když ve veřejném parku trhala květiny pro chlapce. Po gymnáziu otec chtěl, aby studovala medicínu a pokračovala tak v rodinné tradici, dokonce ji nutil účastnit se rekonstrukčních operací poškozených tváří zraněných z první světové války. Milena se však nikdy nestala lékařkou, po několika semestrech opustila studium. Její velkou vášní byl svět literatury a v rámci své účasti na literárních kruzích v Praze potkala židovského intelektuála a kritika Ernsta Pollaka, za kterého se v roce 1918 provdala proti vůli svého (nacionalistického a antisemitského) otce, který doufaje, že jí zabrání v provedení tohoto kroku sáhl k tomu, že ji nechal zavřít na devět měsíců na psychiatrickou léčebnu na Veleslavíně.
S manželem se přestěhovali do Vídně, ale protože příjem Pollaka nestačil k důstojnému životu, Milena se rozhodla přispět nejprve tím, že vykonávala ty nejskromnější práce, poté začala psát první články, a tak nastoupila na vytouženou novinářskou kariéru. Časem začala překládat z němčiny do češtiny (překládala mimo jiné texty Rosy Luxemburgové, Hermanna Brocha, Franze Werfeal, Stevensona, Guillauma Apollinaira, či Paula Claudela). Z tohoto důvodu se obrátila na, tehdy skoro neznámého, spisovatele Franze Kafku a navrhla mu překlad jeho povídky Topič. Kafka přijal a zahájil se tak epistolární vztah, který se následně díky měnícím se emocím posunul do intimních a vášnivých tónů, dotýkajíce se všech meandrů existence a proměnil se v literaturu. Spisovatel jí věnoval kniju Dopisy Mileně a jako znamení úcty a naprosté důvěry, jí nechal své deníky. Ale vztah s Kafkou, který začal v dubnu 1920, zatímco spisovatel trpící tuberkulózou byl v Meranu na léčbu a odpočinek, brzy skončil, protože, jak sama řekne: „Ukotvila jsem nohy pevně v této zemi, nemohla jsem opustit svého manžela a možná jsem byla příliš ženou, než abych našla sílu, abych se podrobila životu, který by byl, jak jsem dobře věděla, naprosté odpírání až do smrti. Ve mně je však neporazitelná touha, bláznivá touha po životě, který je zcela odlišný od toho, který žiji a snad nikdy nebude, život s dítětem, život velmi blízký zemi. “ Ve Vídni začala Milena psát také pro některé z nejznámějších pražských časopisů: "Tribuna", "Národní listy", "Pestrý týden" a "Lidové noviny". Ve svých článcích projevila vynikající schopnosti sociologické analýzy, nezastavila se na povrchu událostí a situací ani se nenechala podmiňovat stereotypy nebo zjednodušeními, jako profesionální reportérka ověřovala zprávy v terénu, chápala význam přímého dialogu s lidmi, udržovala si odstup od ideologií i rétoriky. V roce 1925 se Jesenská rozvedla s Pollakem; ačkoli byla svobodomylnou ženou, nebyla schopná se přizpůsobit sexuální promiskuitě, kterou propagoval její manžel. Vrátila se do Prahy, kde se setkala a vdala za českého architekta Jaromíra Krejcara a v roce 1928 se jim narodila dcera Jana. Během těhotenství však vyvinula těžkou a bolestivou formu artritidy, díky níž kulhala a po dlouhou dobu byla závislá na morfinu. Milena prožívá v této fázi všechny rozpory, je matkou a ženou, čímž realizuje svoji hlubokou touhu po mateřství, ale zároveň prožívá strach ze ztráty svobody. Bojí se důsledků, které by se mohly odrážet jejím pracovním i soukromém životě; obavy, které nebudou neopodstatněné. Během své nemoci neustále píše své články, ale od redakčního štábu přichází projevy nesnášenlivosti, hrozby propuštění, přímá odmítnutí jejích žádostí o zálohu na plat a odmítání odpovědnosti. Ve třicátých letech se přiblížila komunismu jako mnoho jiných českých intelektuálů té doby, fascinovaná událostmi Sovětského svazu a principy komunismu, které se zdály blízké jejím pocitům potřeby pozornosti a péče o nejslabší lidi, ale její vášnivá sounáležitost se promění v radikální kritiku a následné opuštění této ideologie, když si uvědomí excesy stalinismu, jehož podobnosti s nacismem byly pro ni evidentní.
Napsala tehdy: „Zajímalo by nás, co se stalo s mnoha českými komunisty a prostými dělníky, kteří před lety odešli do sovětského Ruska.“ Milena poté podnikala kroky pro poskynutí pomoci uprchlíkům nebo těm, kteří byli zatčení a odsouzeni k vězení, a kteří, jakmile se vrátili zpět na svobodu, čelili vážným ekonomickým obtížím a problémům s bydlením a často je u sebe ubytovávala. Tou dobou také její druhé manželství skončilo. V rámci svých záchranných aktivit se setkává s Evženem Klingerem, mladým Slovákem, nemocným a hledaným, kterého Milena přijme do svého domova as s kým začne velmi hluboký vztah. Bude to s Evženem, který s ní zůstane a bude se starat také o její dceru, s kým se naplní její ideál manželské lásky vyjádřený v článku Ďábel u krbu, pravá láska pro ni spočívá ve výroku „Nedám tě“, přes všechny chyby a vzájemná selhání, jako matka říká svým dětem. Mezitím stovky uprchlíků z Německa přichází do Československa hledaje bezpečí, Židé, komunisté, dospělí, staří či děti. Milena nemohla zůstat lhostejná k tomuto volání po kolektivní pomoci a vydává mnoho článků o stavu německých emigrantů. Když Hitlerova vojska vstoupila do Československo v březnu 1939, uvědomila si, že by měla soustředit veškeré své úsilí na pomoc židovskému obyvatelstvu. Při psaní pro prestižní časopis Přítomnost o vzestupu nacistické strany v Německu, nacistické indoktrinaci ve školách, antisemitismu, anexii Rakouska a důsledcích, které by to mělo pro Československo, vstoupila do Odboje. Pomáhá v útěku židům a politickým uprchlíkům a společně s mladým Joachimem von Zedtwitzem vytváří záchrannou síť. V listopadu 1939 byla při šíření podvratného materiálu gestapem zatčena a uvězněna nejprve v Pankráci a poté v Drážďanech. V říjnu 1940 byla deportována do koncentračního tábora Ravensbrück. Čtyři roky života v táboře popisuje s živou účastí další velká žena, která se v táboře stává její důvěrncí a milenkou: německá komunistka Margarete Buber-Neumann, dříve internovaná v Karakandě Gulagu v Kazachstánu a poté předaná gestapu, která přežije a napíše životopis Kafkova přítelkyně Milena. Milena zde poskytovala ostatním vězeňkyním morální a psychologickou podporu. Na paži měla číslo 4714, ale mnozí ji nazývali 4711 podle slavné kolínské, a stejně tak místo Krejcarová, byla přezdívána Carevna. Od ostatních vězeňkyň ji bylo možné odlišit, přestože měla na sobě stejnou uniformu, svým způsobem pohybu, svým způsobem mluvení a každým svým gestem, jako by prohlašovala: Jsem svobodná. Zemřela ve stejném táboře 17. května 1944 na selhání ledvin. O padesát let později byla institucí Jad vašem poctěna udělením ceny Spravedlivá mezi národy. Roku 1996 jí byl in memoriam propůjčen Řád T. G. Masaryka II. třídy. «[...] budememe vskutku jednou žít vedle sebe - Němec, Čech, Francouz, Rus, Angličan – aniž bychom si ubližovali, aniž bychom se musili nenávidět, aniž bychom si činili navzájem bezpráví? Budou si skutečně říše jednou rozumnět tak, jako si rozumí jenotliví lidé? Padne jednou hranice mezi zeměmi, jako padá ve styku s lidmi? Jak by bylo krásné dožít se toho!“ Přítomnost - Praha, ráno 15. března 1939.
